Tak jsem to všechno stihla. S pomocí našich a především s Ondrovou pomocí jsem s dvouhodinovým předstihem přeskládávala věci z krosny do kufru a zase zpátky. Váhovy limit i velikost příručního zavazadla jsem téměr dodržela. Tak, teď rychle odbavit a je tu loučení. Žádná velká kovbojka, pár fotek, víc pus a hurá za ohradník. V letadle jsem zahlédla Ivanu, kterou jsem objevila už na letišti, ale nechtěla ji při loučení s přítelem rušit. Měla velké štestí, neseděla blízko mě. To by totiž bývala celou cestu oka nezamhouřila. Kupodivu ne kvůli mně, ale kvůli partičce cca deseti českých 'rybářu' v mém obležení. V druhém letadle se na ni už konečně usmálo štěstí (o sobě nemluvě), rybáři si to šinou k nám, místo vzájemného poznávání dostáváme přednášku o tom, že my ženský v životě nikdy nebudem spokojený a že nám nezbývá než běhat kolem dětí a snášet manželovu nevěru, prostě jako u zvěře. No jo, myslivec. Cesta sice nebyla úplně příjemná, zato ale uběhla pěkně rychle. A přišla zvědavost. Bude na nás někdo čekat? A když, tak kde? Nakonec se na letišti vyjevil celý stánek pro mezinárodní studenty. Přes upozornění, že ke mně na kolej je to do kopce, jsem se vydala pešo. Ostatní odjeli taxíkem. Kopec měl nakonec převýšení asi 20 m a celou cestu jsem šla po pěší asfaltce. Pravda, žádná nádherná čtvrť to nebyla, ale zato jsem se stylově protáhla po celodenním sezení v letadle. Na koleji už na mě čekal Alberto, Ital horal, se kterým jsem do půlnoci rozebírala nástrahy a krásy Troms. Pak uz jsem si jen vybalila svůj slimákoidní spacák a spala.
No comments:
New comments are not allowed.